Praha už volá!
V Praze je blaze, ale poněkud draze. O tomto, již zlidovělém moudru, se ve středu 6. března na vlastní kůži přesvědčili žáci šestých tříd, kteří se zúčastnili tradiční exkurze s názvem Židovská Praha. Jak napovídá název, hlavní náplní celého dne bylo na jedné straně poznávání pražských památek a na straně druhé seznámení se blíže s židovskou kulturou, zejména architekturou.
Středeční dobrodružství započalo velmi brzkým vstáváním, což pro řadu účastníků znamenalo nepředstavitelnou oběť. Ve vlaku se však naše skupina projevila jako parta zkušených cestujících, která si nepříjemné ranní vstávání kompenzovala dobrůtkami všeho druhu.
„Měl jsem řízky, tak to bylo dobrý.“
„Nejlepší bylo, jak paní učitelka rozsedla druhé paní učitelce ten chleba.“
Už s prvním nádechem pražského vzduchu se započala historická procházka, během níž jsme měli možnost spatřit řadu zajímavých budov a památek, z nichž každá skrývá nejedno tajemství.
„Mně se líbilo povídání paní učitelky o jednotlivých památek. Ona je chodící encyklopedie.“
Vrcholem celé exkurze bylo Židovském muzeum, kde se naše výprava rozdělila na 2 skupiny. První skupina pod vedením paní průvodkyně, paní asistentky a velitelky zájezdu, paní učitelky Šatavové, se vydala prozkoumat Maiselovu synagogu, Staronovou synagogu a židovský hřbitov, kde se nachází hrobka rabiho Löwa. Ten podle pověsti sestavil golema, a právě proto vznikla tradice, že lidé u jeho hrobu prosí o vyplnění svých tajných přání. Druhá skupina se mezitím pokoušela pod taktovkou češtinářského esa, paní učitelky Vymazalové, naučit číst a psát v hebrejském jazyce. Ačkoliv nelze hebrejštinu s češtinou srovnávat, našim dětem se hebrejština líbila a velmi rychle pochopily, jak na ni. S těžkým srdcem musíme konstatovat, že jim tento netradiční cizí jazyk šel lépe než mateřština. Následně se obě skupiny na stanovištích vystřídaly.
„Hebrejština se mi moc líbila. Bylo to zajímavé.“
„Měl jsem z toho psaní strach, protože se to píše naopak, ale zvládl jsem to líp jak češtinu.“
Poté, co jsme opustili židovskou čtvrť, vydali jsme se na Hrad. Co by to bylo za návštěvu Prahy, abychom nezkontrolovali, zda je pan prezident v pořádku? Což o to, pan prezident si dle vyvěšené standarty hověl v pracovně, zato o nás se pokoušel infarkt. Při výšlapu na Hradčanské náměstí jsme si totiž stanovili za cíl spočítat, kolik schodů k Hradu vede. Většina z nás, i velmi zdatní matematikové, se u stého schodu ztratili… Během občerstvovací přestávky, která byla po tomto sportovním výkonu víc než nutná, jsme měli možnost spatřit precizně synchronizovanou výměnu stráží.
„Střídání stráží bylo husté, vypadali jako roboti, byli úplně stejní.“
„Nejhorší na celém výletě bylo těch moc schodů, které jsem stejně nespočítala.“
K Praze patří nejen Hradčany, ale také most z doby Otce vlasti, Karla IV. Naštěstí jsme byli tentokrát ušetřeni davového šílenství a mohli jsme si tak v klidu užít pohled do okolí a pořídit nějaké to selfie. Posledním, zároveň pro děti bez pochyby nejdůležitějším místem v Praze bylo Václavské náměstí. Proč? No přece rozchod!
„Nejlepší byl rozchod na Václaváku, byli jsme v mekáči, v KFC, v Luxoru. No, mohl být delší.“
„Měl jsem mekáč, tak jsem byl spokojený.“
Sluníčko, které se během dne aspoň chvilkami ukázalo na obloze se pomalu klonilo za vysoké budovy a my už netrpělivě vyhlíželi pravidelnou linku Praha – Svitavy. Co říci na závěr? Snad jen… sláva nazdar výletu, nezmokli jsme, už jsme tu, už jsme tady. Navíc všichni ve zdraví.
20.03.2024 | Mgr. Andrea Šatavová
